Jdi na obsah Jdi na menu
 


Probuzení ze smrti?2:Oči lovce

30. 3. 2008

Naku se a něj vrhla,ale vlkodlak jí hbitě uhnul. Vůbec mu nebylo vidět do tváře. Naku vytasila meč a švihla jím po něm,ale tak,aby ho moc nezranila. Ještě se ho chtěla zeptat,proč to dělá a kdo mu to přikázal. Jenže on už zase uhnul,ale tentokrát se hodlal dát v protiútok. Sekl svými vytasenými drápy a povalil Naku na zem. Ta se pod tíhou jeho těla začala dusit,a ještě k tomu mu musela držet ruce,aby jí nepřesekl krční tepnu. Cítila jeho dech na své tváři a odporem nakrčila nos. Páchl krví. Zkaženou krví.

Erik na nic nečekal. Vytáhl svůj železný obušek a švihl. Jenže vlkodlak pustil jednu ruku,a tou odrazil Erikův útok a zároveň ho odhodil několik metrů dál. Naku toho využila a odstrčila ho od sebe. Vlkodlak přistál na všech čtyřech a s vrčením se na Naku podíval. Jeho pohled byl tak krutý a ledový. Naku z toho zamrazilo. Ten pohled přeci od někud znala. Vlkodlak zvedl hlavu a dlouze zavil. Naku s Erikem si museli zacpat uši. Tenhle jekot byl jiný než vytí vlkodlaků,které porazila nebo které znala. Trhalo jim to uši. Vlkodlak zase přestal. Naku se na něho podívala.

„Kdo jsi! Co jsi zač a proč to děláš!“ Vlkodlak přimhouřil oči.

„Protože je to můj údělllll..“ zavrčel. Naku to pořád nechápala.

„Kdo tě poslal!“ Místo odpovědi se dočkala dalšího zavití a vlkodlakova následného útěku. Erik se chtěl rozeběhnout za ním,ale Naku ho zastavila.

„Nech ho,Eriku.“

„Ale Naku,“

„Dnes už nikomu neublíží a úplněk za několik hodin končí. Pojďme domů.“ Navrhla,zasunula meč do pochvy a vydala se zpátky k hotelu s Erikem v patách.

……………………………………………………………………………………………………………………………..

Ta rána ho štípala a pálila. Nečekal, že by tam narazil zrovna na ni. Mohl jí ublížit. Cítil,že se mění do své pravé podoby.Stočil se do klubíčka a čekal.

………………………………………………………………………………………………………………………………..

„Naku.“ Tázavě k němu zvedla oči od hromady papírů na stole. „Přišel dopis. Nejspíš od Drelise.“

„Vážně?“ Naku si od něj vzala dopis. „Je to od něj.Copak nám asi píše.“ Roztrhla obálku a  vyndala z něho kus papíru.

„Drahá Naku. Je tu něco,co jsem ti neřekl,“ četla na hlas. „Omlouvám se ti,ale prostě jsem ti to nemohl říct. Kdybych to totiž udělal,zabil by mě. Pracuji pro něj až příliš dlouho,na to,abych věděl,čeho je schopen. Ten váš vlkodlak má ještě jednu,čtvrtou fázi. Nevím jak vypadá,ale je ze všech fází nejhorší. Proto,kdybys ho přeci jen chytila při třetí fázy,měla by sis na něj dát velký pozor. Kdyby přeci jen nastala čtvrtá fáze,musíš okamžitě utéct. Nepřišel jsem na způsob,jak ho při čtvrté fázy přemoci. Proto bych chtěl,abys před ním v této situaci utekla. Už tak je nebezpečný. Buďte s Erikem při jeho hledání velmi opatrní. S pozdravem Drelis.“ Naku se podívala na Erika. On byl vlastně zrádce. Kdyby ale ve skutečnosti zrádce byl,nedal by jim tyhle,podle Naku,tajné informace. Přesto všechno,začínala Naku supět. S opravdu ledovým klidem přešla k oknu a dívala se na východ slunce. Bez rozmýšlení vzala vázu z nočního stolku a vztekle jí hodila o zeď.

„ÁÁÁÁ“ zakřičela. „Zatracený Drelis! To to nemohl říct dřív?! A kde vůbec ten starý idiot je!“ Vztekle se podívala na Erika a máchala mu obálkou před nosem. „Od koho si ji dostal!“

„Od recepční..“ vykoktal. Naku mu teď naháněla docela hrůzu. Takhle jí vyvádět ještě neviděl.

„Čtvrtá fáze? Jaká čtvrtá fáze?“ ptal se nahlas.

„Nevím,“ řekla už o poznání klidněji Naku. „Opravdu nevím.“ Sedla si zpět nad hromadu papírů a zadívala se na ně. „Zajímalo by mě,kdo je ten,komu slouží.“ Erik se posadil naproti ní. Cítil jisté napětí. Věděl,že Naku nepřestane,dokud toho vlkodlaka nechytí a nezjistí,kdo Drelisovi šéfuje.

„Co hledáš v těch papírech?“ Naku se pořád dívala na ty papíry.

„Nevím. Nějakou spojitost. Něco,co by nám pomohlo odhalit toho vlkodlaka,nebo aspoň předpoklad jeho úkrytu.“

„Aha.“ Na víc se nezmohl. Už dva dny nespaly a on byl utahaný jako kotě. Nevěděl,jak je na tom Naku,ale on by si určitě jistě rád dal sprchu a pak nejméně den spánku. Naku zřejmě něco vycítila,protože se na něj podívala.

„Běž si lehnout. Musíš být unavený.“ Erik přikývl a vstal. Zápětí se ale zastavil a podíval se na Naku kritickým pohledem.

„Ty by sis taky měla odpočinout.“

„Neboj. Jen co to tu dodělám,půjdu si lehnout. Přísahám.“ Dodala,když viděla,že Erika to nijak nepřesvědčilo. Pak tedy s kratičkým povzdechem odešel do svého pokoje. Naku se unaveně opřela o opěradlo. Na okamžik zavřela oči a okamžitě jí na mysli vytanuli ocelově šedé oči. Chyběl jí. Opravdu moc jí chyběl. Znal všechna její tajemství a ona znala ty jeho. Chyběli jí ty dny,kdy spolu trávili dlouhé chvíle. Zažili spolu i těžké časy a to vždy při boji. Jelikož byly nejlepší z agentury,byly vždy vybíráni na ty nejtěžší úkoly.

Tolikrát hleděli smrti do očí,že se z nich pak stali profesionálové. Ovšem v danou chvíli někdo Naku uhodil a ona jen zahlédla jak Bryana cpou do dodávky a mizí s ním neznámo kam.

„Bryane….odpusť..je to moje vina. Měla jsem tě chránit. Měla jsem něco udělat. Promiň.“

„Nemám ti co odpouštět,Naku.“ Zašeptal jí do ucha. Naku prudce otevřela oči,ale vzápětí byla chycena do pasti ocelových očí. Ten pohled jí provázel vždy,když zavřela oči.

„Bryane,já..“

„Pšššš. Nic neříkej.“ Přiložil jí prst na rty. Naku po něm chňapla a strhla ho na gauč. Pevně ho objala kolem pasu. Slzy jí stékali z očí.

„Chyběl jsi mi. Moc jsi mi chyběl.“ Bryan jí hladil po vlasech.

„Ty mě taky. Myslel jsem na tebe každičkou chviličku.“

„A kam tě vůbec odvezli? Když tě naložili do auta a odjeli s tebou pryč,myslela jsem,že se zblázním. Celé čtyři roky jsem tě hledala,ale nikde po tobě ani po těch lidech nebyla ani památka.“ Bryan zmlkl. Naku poznala,že ho něco trápí. Také věděla,že jí to nechce říct.

„Nemusíš mi to říkat,když nechceš.“ Tohle jí opravdu zabolelo. Chtěla se dozvědět,co se s ním stalo,ale nechtěla ho do toho nutit. Prozatím se spokojila s jeho blízkostí.

„Děkuju.“ Naku něco zamručela a víc se k němu zavrtala. Bryan se usmál. Naku ani nevěděla jak,zavřela oči a usnula. Bryan se na ní po chvilce podíval,aby zjistil,že tvrdě spí. Znovu se usmál. Vzal jí do náruče a položil ji na postel. Chvilku se na ní díval. Měl by jí to říct? Měl by jí říct,co z něho Tari udělal? Nevěděl. Ještě chvilku se na ní díval,pak jí pohladil po hnědých,samotově hebkých vlasech a chtěl odejít. Naku ho chytila za ruku. Bryan se na ní tázavě podíval.

„Nechoď. Nenechávej mě samotnou.“ Bryan spatřil v jejích očích prosbu. Prosbu,které nemohl odolat. Sundal si kabát a lehl si vedle ní. Přitáhl si ji k sobě. Jemně jí hladil po vlasech. Cítit zase její teplou náruč,pro něj bylo posvátné a připomínalo mu to staré časy,kdy lehávali pod hvězdnou oblohou a ona se mu vždycky schovala do náruče. Zasněně si oddychl. Podíval ven z okna. Úplněk se blížil. Nechtěl na to teď myslet. Zavřel oči a zabořil hlavu do jejích temně hnědých vlasů. Za chvíli oba spokojeně,v náručí jeden druhého,usnuli.

…………………………………………………………………………………………………………………….

Probudila se,ale byla ještě noc. Trhaně pohnula hlavou a ujistila se,že tu Bryan pořád je. Něžně se na něj zadívala a pohladila ho po tváři. Tak něžně,až se ho skoro nedotýkala. Začala si ho prohlížet. Opravdu zestárl,ale zmužněl. Jeho rysy teď byly tvrdší a….Naku spadl pohled na jeho nohu. Protřela si oči,zda nevidí přeludy. Ne! To nemůže bát pravda! On ne! Jeho noha byla poraněná. Na kotníku levé nohy měl,sice mělkou,ale měl tam krvavou ránu. Naku prolétla před očima scénka boje s tím vlkodlakem,a pokud se nemýlila,sekla ho přesně tam,kde měl zranění Bryan. A…. ty oči…. Vlkodlak měl…šedé oči. Naku bylo do pláče. Proč on?!,ptala se sama sebe. Ležela teď v jeho náručí,a přitom ležela v náručí několika násobného vraha a vlkodlaka!

„Ne,“ zašeptala. Bryan s sebou trhnul. Otevřel oči a vzhlédl k ní. V jejích očích se leskly slzy a….a bolest. Pochopil. Přišla na to.

„Ne,“ zašeptala znovu. Bryan sklopil oči. Nedokázal se jí dívat do očí. Vzduchem po několika minutách mučivého ticha zaznělo jediné slovo. Otázka.

„Proč?“ Bryan se cítil hrozně. A navíc provinile.

„Já….“ Opatrně zvedl oči a zadíval se do jejích. Bolest,kterou v nich viděl,nemohl překousnout,a tak vstal a dal se na odchod.

„Půjdu po tobě,“ ozvalo se šeptem. Bryan se zastavil u okna. Pohlédl na měsíc. Jeho zář se mu leskla v očích a dělal je ještě víc chmurnými než ve skutečnosti byly. Natočil hlavu a střetl se s hnědým pohledem.

„Já vím,“ otevřel okno a sedl si na parapet. „Zítra je druhý úplněk. Pokud víš o fázích,v této fázi bych ještě neměl být tak nebezpečný.“ Chystal se seskočit,ale zastavilo ho bolestné „Proč?“

„Protože nechci dál dělat to co dělám. A.. a nechci ti ublížit,“ s tím seskočil z okna. Naku seděla na posteli a jeho slova jí zněla v uších,jako nepříjemná písnička,co trhá uši na milion kousíčků. V hlavě jí vytanulo několik otázek. Na žádnou z nich ale neznala odpověď. Náhle se cítila prázdná a…bemocná. Hlavu si položila do dlaní a začala plakat. Plakala a nemohla zastavit. Plakala smutkem,plakala bolestí…a ztrátou. Po půl hodině usnula vyčerpáním.

…………………………………………………………………………………………………………………………………..

Ještě nějakou dobu stál pod oknem a všechno slyšel. Slyšel její pláč,a to mu rvalo srdce. Pak pláč přestal a tak usoudil,že usnula.Opřel se o zeď hotelu a zavřel oči. Byl si naprosto jistý,že zítra zemře. Byl si jistý,že ho Naku zabije. Ale…ale bude mě chtít vůbec zabít? Bude mě moct zabít?,uvažoval. Věděl,že se jejich přátelství vyvinulo v něco jiného a to něco jiného,mohlo být Naku překážkou. Každopádně kdyby chtěla couvnout,přiměl by ji k tomu nějak. Nechtěl a nehodlal dál zabíjet. Věděl,že to neovládne,ale Naku byla jeho vykoupení. Jeho letenka na odpočinek. Jenže jestli ho nestihne zabít,než přijde do čtvrté fáze,bude těžké ho zabít. Oddychl si. Ale bude ho muset zabít.

„Ale,ale. Copak se děje ty náš malý vrahounku. Snad nemáš výčitky.“ Bryan s klidem otevřel oči.

„Dej mi pokoj,Tari,“ odseknul a protáhl se kolem něj. Tari. Člověk,vlkodlak,ten co udělal z Bryana vlkouše,ho chytil za ruku a přitáhl k sobě. S zkoumavým pohledem se na něj podíval. Sjel ho od hlavy až k patě,kde si všiml zranění.

„Ty ji miluješ.“ Konstatoval a začal se smát. Bryan se zamračil a chtěl se mu vytrhnout,jenže mu Tari vrazil pěstí. Byla tak silná,že s sebou praštil o zem a rozsekl si ret. Chytil ho za vlasy,vytáhl ho na nohy a prudce přirazil ke zdi.

„Tohle si ke mně nebudeš dovolovat,“ zavrčel a v očích mu nebezpečné blízklo. Hrubě se mu přisál na rty. Jazykem přejel zraněný ret a Bryan sykl bolestí,jak ho to štíplo. Jindy by Tariho nechal,ale teď ho od sebe odstrčil. Tari se na něj výsměšně zadíval. Pak se začal smát.

„Ty blázne. Zamilovat se do ní. To je ta největší kravina,co jsem kdy viděl.“ Přišel k němu blíž. „Nenechám tě jen tak zemřít. Vím,že na to přišla a půjde po tobě. Konec konců je to její úkol,..zabíjet bestie. Ale bude chtít udělat?“ odmlčel se. Opět se zasmál. „Co kdybychom si zahráli hru? Místo tebe,by mohla zemřít ona. Mohl bych si s ní ještě pohrát.“ Při těch sloves,ztuhli Bryanovi rysy a oči ztmavli. Teď to byl on,kdo přirazil Tariho ke zdi a výhružně se mu podíval do očí,ve kterých se lesklo nesmírné pobavení.

„Opovaž se jí dotknout,Tari. Jestli jí zkřivíš jenom jediný vlásek,zabiju tě.“

„Opravdu?..A jak by si chtěl zabít svého stvořitele,hm?“ To byla pravda. Tari byl daleko silnější než Byran a vázala ho k němu pouto stvořitele. Poddaný nesměl napadnout svého stvořitele za cenu života. To byla další možnost,jak by mohl Bryan zemřít,ale nehodlal dát Tarimu tu možnost. Nakonec ho tedy pustil a dal se na odchod.

Tari se ještě vrátit nechtěl. Něco ho napadlo. Kouknul se do otevřeného okna. Začne hrát už teď.

…………………………………………………………………………………………………………………………………..

Přišel k posteli,kde našel spící Naku. Na tváři se jí leskly stopy po slzách. Tak krásná,pomyslel si. Tak nebezpečná. Obešel postel a sedl si vedle ní. Ona bude dokonalá. Teď už chápal,proč se do ní Bryan zamiloval. Byl téměř v pokušení,ale dokázal se ještě ovládat. Opravdu. Ta hra bude stát za to. Vzal pramen jejích vlasů do ruky. Tak jemné. Vytáhl dýku s pozlacenou rukojetí. Bylo mu až skoro líto,že to musí udělat. Jedním tahem jí ten pramen uřízl. Opatrně ho omotal kolem rukojeti. Pak vzal opatrně do ruky její ruku. Naku s sebou nepatrně trhla. Tari zkameněl. Ani se nehýbal. Naku se jen pootočila,něco zamumlala,ale spala dál. Tari pevně chytil její ruku a dýkou jí řízl. Byla tak ostrá,že Naku necítila,jak se jí zakousla pod kůži. Na povrch se dostalo několik kapek krve,které setřel dýku a opatrně jí uložil do pouzdra. Zkoumavě se na ní podíval. Sjel jí od hlavy k patě. Ano. Bude dokonalá. Možná bude mít ještě větší úspěch,než jeho nepovedený vlkodlak. Vytáhl z pod kabátu bílou růži. Přičichl k ní a pak ji položil Naku na polštář. S úsměvem na rtech opustil pokoj.

…………………………………………………………………………………………………………………………………….

Vzpomínka na minou noc. Nechtěla se probudit. Nechtěla vědět to,co se včera dozvěděla. Nechtěla… Co vlastně nechtěla?... Znát pravdu?... Zabít ho?... Budeš muset,ozvalo se její vědomí. Já vím,ale. Ale co?,nedalo se. Je to vlkodlak,vrah. Dál vědomí nic neřeklo. Pečlivě se protáhla,ale něco jí zabolelo na ruce. Podívala se na ni a strnula pohledem. Na ruce se jí skvěla řezná rána. Jak se mi tam objevila?,přemýšlela. Vůbec nic necítila. Tak to tedy vypustila z hlavy,ale vzápětí zahlédla bílou růži na polštáři. Byla zmatená. Kdo tu nechal tu růži? Nějak se jí zdálo,že ta růže má co dělat s ránou na ruce. Pokrčila rameny a šla do sprchy. Pustila na sebe horkou vodu.

…………………………………………………………………………………………………………………………….

Do jejího pokoje vešel Erik. Když zaslechl padající vodu,sedl si na pohovku a čekal,až sem Naku přijde. Mezitím se rozhlížel po pokoji a pozoroval dění okolo. Obzvlášť ho zaujala moucha,poletující sem a tam. Nejdřív si sedla na mísu s ovocem. Tam několikrát obkroužila hrušku a pak přeletěla na poličku s knihami. Cupitala sem a tam. Pak jí to zřejmě přestalo bavit a vydala se na okružní let kolem pokoje. Jenže se jí do cesty připletla pavoučí síť. Plnou silou do ní narazila. Snažila se všelijak vymanit z jejího lepivého sevření,ale nepovedlo se jí to. Vibrace,vycházející z jejího usilovného osvobození,prostoupili vlákenka sítě a dali tak signál k obědu jejího majitele. Pavouk na nic nečekal. Okamžitě se přiřítil se začal mouchu omotávat do vlákénka. Ta už se na nic nezmohla a nechala ze sebe udělat párek v rohlíku.

„Eriku?“ Erik přemístil pozornost na Naku. Oči mu okamžitě padli na její ruku. Tázavě zvedl obočí. „Ach tak.Ehm..včera jsem uklouzla v koupelně,“ zapírala. Erik se na ni díval s podezíravostí v očích. Naku se trochu ošila pod jeho pohledem. Erika pak zaujalo něco úplně jiného.

„A to že ti chybí kus vlasů,taky svedeš na uklouznutí v koupelně?“

„Cože?“ zmateně nahmatala chybějící pramen. Opravdu. Chyběl jí pramen vlasů. Nastal zásek. Tohle už někdy zažila. Ano. Zrovna byly na misi s Bryanem. Byla to ta mise,při které Bryana unesli. Neznámí dělal z lidí bestie. Kradl jim krev a vždy jim uříznul pramen vlasů a jako podpis jim zanechával…… Naku okamžitě přešla vedle do pokoje. Vrátila se a v ruce svírala růži. „jim zanechával bílou růži.“

„Cože?“ Naku se na něj podívala trochu vyděšeně. To ne! „NAKU!“

„Oni..oni ze mě chtějí udělat bestii!“ vykřikla. Erika stále nechápal. „Podívej se,“ dala se do vysvětlování. „Mám ránu na ruce. Pak mi chybí kus vlasů a na polštáři jsem našla bílou růži.“ Erik stále nechápal,co se mu snaží naznačit. „Každý stvořitel bestií,potřebuje ke stvoření krev a vlasy s dotyčné osoby,kterou chce přeměnit na bestii. Jako podpis,jim nechává bílou růži.“ Erika na ni pořád koukal. „Ruka,vlasy,růže.“ Postupně ukázala na jmenované věci. „Já,“ dodala. Erikovi to docvaklo. Naku si oddychla. Teda to byla doba než to pochopil.

„Ale kdo by to chtěl dělat?“ Naku bezmocně svěsila ramena. Měla by mu to říct. Koneckonců je to její partner. Aspoň teď.

„Víš jak jsem ti říkala,že mé srdce patří jinému,“ Erik přikývl. „Tak ten někdo byl Bryan.“

„Bryan?“ zopakoval. „Ten nejlepší lovec co kdy byl? To ty jsi byla ta dívka,která ho hledal čtyři roky v kuse? Ta holka,která byla jeho partnerkou?“ Chrlil na ni otázky.

„Ano. Byly jsme s Bryanem v týmu. Byly jsme opravdu nejlepší ze všech lovců. Taky proto nás posílali na nejtěžší mise. Jednou jsme dostali za úkol najít a zničit Tvořitele bestií. Když jsem mu byly konečně na stopě,ničehož nic se odněkud vynořilo několik chlápků. Prudce mě uhodili do hlavy a já upadla na zem. Mlhavě sem viděla,jak Bryana odnášejí do dodávky a mizí s ním.“ Odmlčela se. Čekala,až to Erik všechno vstřebá. Když usoudila,že se tak stalo,pokračovala. „Bryan se opět ukázal. Tu nohu jsem si zranila,když jsem ho pronásledovala a najednou se pode mnou probořila zem. Bryan mě vytáhl a nohu obvázal.“

„Aha. Takže Bryan je ten,kterého….“

„Kterého miluji.“ Dořekla to a ztěžklo jí srdce. „Jenže jsem něco zjistila.“ Bolestně se na něj podívala. „Ten…ten vlkodlak,kterého jsme objevili.. To byl ten kterého jsme hledali. Tak,“ Erik na ni dál mlčky díval. „Byl to Bryan.“ Erik nevěřil vlastním uším. Naku bodlo u srdce,když to řekla na hlas,ale přiměla se pokračovat. „Ti lidi,co ho zatáhli do auta ho museli odvést ke Tvořiteli a tam ho předělat. To on je vlkodlak! A ten,co ho stvořil,ukradl mě moje věci a co ze mě udělá…to radši nechci ani vědět.“ Erik nevěřil svým uším. Naku a…

„Bestie?“ Naku k němu vzhlédla. „Musí,musí něco být. Nějaká možnost,jak tomu zabránit.“ Rozhodně se podíval na Naku. Ta jen bezmocně zakroutila hlavou.

„Nic není Eriku. Pokud nenajdeme přímo Tvořitele,pak nic není. A jestli už dorazil do svého úkrytu,mám jen několik hodin,než se při příštím úplňku změním v to,co mě přeměnil.“

„Za kolik hodin je úplněk?“

„Za dvanáct.“ Erikovi svitla naděje.

„To by se dalo zvládnout! Naku! Máme šanci!“ Naku se sarkasticky zasmála,pak zase zvážněla.

„Ty víš,kde se Tvořitel skrývá? Ty víš,jak silný je? Víš tohle všechno?“ Erikovi se světlo naděje propadlo zpět do tmy. Tohle mu nedošlo. Byl ta zaslepený touhou Naku pomoci,a tak opoměl tyhle informace. Bezradně zakroutil hlavou. „Tak vidíš. Jediné co můžeme dělat,je to,že se budeme hrabat v těchhle papírech a snad najdeme nějakou stopu. Pak nám zbývá než čekat.“ Erik přikývl. Nechtěl,aby se z Naku stala bestie,ale věděl,že má pravdu. Při prvním jejím úplňku bude ještě v první fázi. Problém byl,že nevěděli,v co se promění. Tvořitel ji mohl předělat na cokoli,co měl zrovna po ruce. Teď byly bezmocní. Tak se tedy radši pustili do těch papírů s nadějí,že něco najdou.

…………………………………………………………………………………………………………………………….

Hodiny utíkali a jejich zoufalství se prohlubovalo. Žádná stopa,žádná spojitost. Prostě vůbec nic. Naku se otráveně zvedla a přešla k oknu. Slunce už téměř zapadlo a za chvilku měl vyjít měsíc. V co se asi proměním?,přemýšlela. Bude to taky vlkodlak? Nebo upír,či harpie? Černá vdova? Mohla jen hádat. Cokoli s toho bylo špatné. Věděla,že jakmile se bude proměňovat ona,bude na tom stejně i Bryan. Něco ji napadlo.

„Ty,Eriku.“

„Ano?“

„Až se proměním,budu silnější než jsem teď. Mé smysli,schopnosti,prostě všechno bude vyspělejší a vyvinutější. I když nevím,v co se proměním,máme dost velkou šanci,že Bryana vystopujeme. A možná i přemůžeme.“ Erika to nepřekvapilo. Taky nad tím uvažoval.

„To ano,ale bude to jeho druhá proměna,takže pořád bude lepší než ty. Ovšem máš pravdu. Máme velkou šanci.“ Podíval se na Naku. Něco nebylo v pořádku. Celá se třásla,měla pevně semknuté rty a oči přivřené.

„Už..už to začíná,“ zašeptala téměř neslyšně.

„Naku?“ Obrátila na něj oči. Nebyly to oči Naku. Nebyly hnědé. Byly temně fioalové.Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář