Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divnej spolek 3

26. 2. 2009

Novalie se procházela po Měsíčním městě a nechtěla myslet vůbec na nic. Myslela si,že když jí to Dominik dovolil a sám se nabídnul,že to bude jiné,ale bylo to jako vždycky. Stejné. Novalie totiž s každým napitím,ztrácela svojí pravou identitu a měnila se její osobnost. To že byla čistokrevný upír,nikdy netajila a nevadilo ji to. Ale  s každým douškem nechtěně odebrané krve se její podstata měnila. Už ani nepoznávala sama sebe. Jiné to bylo,když dostávala transfúze,ale když se do někoho zakousla bylo to špatné. To byl další důvod,proč  ji tým používal jako poslední možnost. Její zlá stránka nebyla k zahození,ale pro ně taky nebezpečná. Sedla si v parku na lavičku a podívala se na nebe. Bylo plné nádherně zářících hvězd a měsíce,jako jejich pastýřem. Byla to opravdová nádhera,kterou Novalie  nadevše milovala. To ji jako jediné vždy dokázalo aspoň trochu uklidnit. S pohledem upřeným na nebe si ani nevšimla,že za ní někdo stojí. Ten někdo přišel až k ní,sedl  si vedle ní a pevně jí objal. Novalie se k němu plně  přitiskla a zabořila mu hlavu do trička. Moc dobře věděla,že je to Dominik. On jediný věděl o tomhle místě. O jediný věděl o jejím strádání a problému. Držel ji pevně v náručí a pomalu hladil po zádech. Chtěl ji dokázat,že tu je někdo s ní. Její tělo se otřásalo vzlyky.

„Bojím se… Dominiku… Moc se bojím.“ Neodpověděl. Chtěl,aby se ze své bolesti a nejistoty vypovídala a on věděl,že nikomu jinému,než jemu by to neřekla. „Bojím se za to co sem. Bojím se,že až se příště proměním,už nebudu schopná se přeměnit zpátky. Já… já nevím… nemůžu… já…“

„Klid. To bude dobré Novalie.“

„Ale..“ vzal její hlavu do dlaní a jemně jí pohladil palcem po tváři a utřel tak slzy,které jí padaly jako perly z očí. Hluboce se do nich podíval.

„Dal jsem ti někdy důvod,abys mi nevěřila?“ byla to upřímná otázka,která jí odzbrojila proti každé námitce..

„Já jen…“

„Novalie..“ zašeptal Dom. „Nepochybuj prosím.“ Odstoupila od něj. Její pohled se vpaloval do jeho a Dominik tušil,že tohle jí jen tak nepřesvědčilo. Její m´vnitřní stránka utrpěla škodu,ze které se bude těžce dostávat. Novalie zakroutila hlavou.

„Vždycky sem ti věřila a vždycky taky budu,ale tohle … Ne,“ vydechla a utekla pryč. Dominik se za ní smutně díval. Novalie.

…………………………………………………………………………………………………………………………..

„AAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!“ OPĚT se  po celém komplexu rozlehl křik. A ano,opět dívčí. Uběhly už dva týdny od Novalieiního útěku a vše se vrátilo do svých kolejí. Všichni se chovali tak jako dřív,ale každého z týmu zasáhla zpráva o jejím zmizení velmi hluboko. Byly tým a to bylo pro ně náhrada za rodinu,kterou nikdy neměli. Tak jako postihne srdce zlá zpráva úmrtí v rodině,tak to postihlo i je. Byly smutní,nešťastní a rozmrzelí. Ale přesto se snažili chovat se jako dřív. Ale….

„Daimone!!!!..Jak si mi to mohl udělat!!“ řvala Soph. Už zase si tyhle dva dělali naschvály. A opět z toho byl průšvih. Sophie se už nehodlala dál nijak ovládat a tak své schopnosti použila na Daimona v plné síle. A jakoby náááhodou,se objevili v křídle,které spolu opravovali a jakoby náááhodou ho zase totálně celé zdemolovali. Ředitel už byl v koncích a tak Soph s Daimonem dal na samotku a to hned vedle sebe a na čtrnáct dní. Měl už jich plné zuby a tohle mohlo ulevit všem. Dominik se jimi moc nezabýval. Věděl,že oni dva budou vždycky takoví,ale v jejich provokacích něco rozpoznal. Jakoby platilo pravidlo „co se škádlívá,to se rádo mívá“ .

„Ale notáák. Můžete se aspoň na chvilku nechat být?!“ zeptala se je Julie. Sophie se na ní podívala.

„Tak ať toho nechá on!“ zakřičela. Julie zakroutila hlavou.

„Copak se proboha nemůžete chovat jako normální lidé? Zkusit se chovat jako dospělí!“ teď už Julie řvala. Měla toho dost. Byla frustrovaná a smutná a chtěla aspoň chvíli čas. Sop se na ní podívala a hned zmlkla.

„Promiň,“ zašeptala Sop,lehla si na postel a otočila se zády k Julii. Ta na to nic neřekla. Jen tam ještě chvíli seděla,pak se prostě zvedla a odešla pryč,zanechávajíc za sebou zdrcenou Sop.

 

Těch čtrnáct dní,co byly oba dva na samotce proběhli docela v klidu. Nenastali žádné změny,nikdo nepotřeboval pomoc a tak se všichni mohli věnovat studiu. Jenže nikdo z celého internátu nemluvil. Držely celý týden smutek. Smutek za Novalie. Ředitel byl totiž nucen prohlásit Novalie za oficiálně mrtvou. Skupina na tom byla ještě hůř. Nikdo mezi sebou nemluvil,všichni měli kruhy pod očima,jak se po nocích,bez ředitelova vědomí,vydávali Novalie hledat,ale bez úspěchu. Jelikož to byla nejlepší skupina ze všech,tak bylo celkem pochopitelné,že jejich stav měl dopad i na ostatní skupiny. Ředitel už si s nimi nevěděl rady.

„Musíme něco udělat, Alfrede. Nebo všichni umřou žalem.“ Pronášel ředitel ke svému pomocníkovi. Alfred se postavil vedle něj a oba dva shlíželi na jídelnu a ty,kteří jedli. Byl na ně zoufalý pohled.

„Pane,jediné,co byste mohl udělat,tak by bylo zahájit pátraní po Novalie. Muselo by to ovšem být celostátní, ale..“

„Ale to by hrozilo naše odhalení. Já vím, Alfrede a s toho důvodu jsem to ještě neudělal. Kvůli jedné,nemohu ohrozit všechny.“

„Ale právě kvůli té jedné jsou všichni v ohrožení.“ Ředitel si povzdechnul.

„Já vím. Ale nezbývá nám nic jiného,než čekat. Doufám,že se Novalie nic nestalo a že se umoudří a vrátí se zpátky.“ Posadil se do křesla ve své pracovně.

„Jediné co nám zbývá je čekat a doufat.“

 

Byla noc. Pršelo. Déšť padal na okenní tabulky a zanechával na nich mokré stopy. Hrom pročísl oblohu a odhalil zářivé špičáky,které se pomalu zakusovali do masa. Upír hltavě polykal krev,které mu tahle mladá žena dopřávala až až. Opět záblesk. Ale teď už tam nebyly ty bílé špičáky,ale do ruda zbarvené oči,pozorující nově příchozí. Bylo jich tam pět. Ona je velmi dobře znala,ale nezdálo se,že oni by jí poznali. Jeden z nich udělal krok dopředu.

„Okamžitě pusť tu ženu a vzdej se.“ Pronesl jí tak milý hlas. Vrátila se ve vzpomínkách. „Nepochybuj prosím!“  zakroutila hlavou,aby vzpomínky vyhnala.opět se na něj zaměřila. Výsměšně se předklonila a vzala ženu jednou rukou okolo pasu a vytáhla si jí k sobě. Žena ještě dýchala a slabým hláskem prosila o pomoc.

Upírka bedlivě pozorovala jejich reakce. Kdyby neměla tu ženu u sebe,vrhli by se na ni,aby jí zneškodnily.

„A proč bych to měla dělat?“ ozvala se. Všichni na místě strnuli. Ten hlas. Znali ten hlas,ale..ne..to nebylo možné. Našli její tělo. Nemohla to být Novalie. Dominik jako jediný si zachoval chladnou hlavu.

„Protože když se vzdáš,bude tvoje zničení méně bolestivé.“ Upírka se začala zběsile smát až všem naběhla husí kůže. Upřela svůj rudý pohled na Dominika.

„Ne.“ Pronesla jen,naklonila ženinu hlavu na stranu a prudce se zakousla. Žena vykřikla bolestí a pak se bezvládně sesula k zemi. Mrtvá. Upírce po rtech stékala její krev. Roztouženě se nadechla a vydechla.

„Tak sladká.“ Zapředla. Začala přecházet jako kočka sem a tam a přitom bedlivě sledovala ty před sebou. Dominik udělal další krok dopředu.

„Ted zemřeš.“ Upírka se usmála.

„Nemyslím si.“ Dominik se usmál koutkem úst.

„A pročpak si to nemyslíš.“ Upírka se podívala za ně a usmála se. Slunce vycházelo. Naklonila se lehce dopředu.

„Srdce vám to nedovolí.“ V tu chvíli upírku ozářilo sluneční světlo a všem došel dech.

„Ne,“ zašeptal Dominik a upustil svojí dýku k zemi. „Ne,“ zopakoval tiše.

„Pět let jsme se neviděli. To mě ani nepřivítáš?“ Dominik nebyl schopen slova. Během jednoho mrknutí se ocitla u něj, s rukou v jeho vlasech a se rty u ucha. „Teď bude všechno jinak milý Dominiku. Teď stojíme každý na druhé straně bariéry. Připrav se na nejhorší. Dome,moje lásko.“ Vtiskla mu polibek na ucho a vypařila se jako pára nad hrncem. Dominik stál jako přikovaný. Ze rtů mu uniklo jediné slůvko.

„Novalie,“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Jay, 28. 5. 2009 20:47)

já chci pokráááááááááááááááááááááááčko pls

...

(..x.., 28. 3. 2009 20:23)

kdy už bude 4???

.....

(Naku, 3. 3. 2009 13:33)

Divnej spolek 4 bude až ho napáíšu....jinak...cca...za 14 dni?..měsíc?...nwm...PS:škola..

...

(..., 2. 3. 2009 15:20)

kdy bude divnej spolek 4?

...

(Naku, 1. 3. 2009 15:26)

..ja sem nemela čááás..xDxDxDxD...a vlastně ani teď nemám,ae budu se snazit psat a davat sem povéídky....

Juhuuuuuuuuuuuuuuuu

(sisi/ctenar, 28. 2. 2009 20:32)

Kone si se nám vrátila, tak tohlecto se nedělá! Ty ty ty!!!!