Naku: Your Boss ^^

Muž s černým pláštěm a odhodlaným výrazem kráčel po chodbách své organizace. Hledal jen jednoho člena z celé Organizace XIII. Ten jeden člen byl blonďatý mladík, se štěněčím výrazem v očích a velmi nevinným vzhledem. Ale jak se říká,zdání klame. Velmi pečlivě se schovával ve svém patře a nedovolil nikomu do něj vstoupit. Jen jeden člen měl povolení tam vstoupit a on byl odhodlaný tam teď jít,aby se mladého člena na něco zeptal. Rázoval si to chodbami a ani se neobtěžoval pozdravit svého vůdce. Vysokého snědšího muže se stříbrnými vlasy a prvního člena ,který organizaci založil. Ten po něm hodil jen autoritativní pohled,ale jemu to bylo jedno. Zmáčkl tlačítko výtahu a rozjel se do patra XIII,do patra,kde mladý blonďáček přebýval většinu času a sužoval se depresemi. Trpělivě čekal,až výtah dojel do patra XIII. Když cinknutí zvonku oznámilo,že je tam kde chtěl být,jistým krokem vyšel ze dveří. Ocitnul se ve velkém prostoru,kde nebylo téměř nic.až na jednu postel,stůl s židlí a jinak po celé místnosti byly fotky. Fotky mladíkových přátel,fotky jeho samotného,fotky členů organizace, bylo tu i pár fotek Sori a Naminé,ale převážně tu byly jeho fotky. Musel se nad tím pousmát. Jenže nepřišel kvůli tomu,aby obdivoval jeho fotky. Rozhlížel se po místnosti až našel to co hledal. Mladík v černém plášti seděl u okna a kolébal se sem a tam. Těmito stavy trpěl už dlouho a u něj se to pomalu začalo stávat zvykem. Jenže byl tu někdo,kdo nechtěl vidět jeho smutek a bolest. Deprese. Rázně k němu přešel,chytil ho pevně za ramena a prudce postavil na nohy. Blonďáčkovi oči byly rudé a po tvářích měl stopy slané vody. Zděšeně hleděl svýma studánkově modrýma očima do tyrkysových očích,které byly rozzlobené. Rozzlobené na něj. Starší mladík s ním silně zatřásl.

„Proboha podívej se na sebe! Sedíš tady jako hromádka neštěstí,lituješ sám sebe a vůbec nepřemýšlíš nad tím,že je tu někdo,kdo tě má rád! Tyhle stavy trvají už moc dlouho a já se nechci pořád dívat jak se takhle tváříš!! Nikdo z téhle organizace si to nepřeje a já ještě míň. Copak vůbec nemáš ani kus sebezáchovy?“ Blonďáček sklopil oči,aby se na něj nemusel dívat. Věděl že má pravdu. Věděl že má pravdu úplně ve všem co teď řekl. Jenže měl pro to dobré důvody. Nikdo ho nechápal. Nikdo.

„ROXASY!!“ zařval,až s sebou mladík trhnul. Znovu se na něj podíval, v jeho očích byl smutek a bolest.

„Už nemůžu. Už nemůžu dál,Axle. Já…“ hlas se mu zlomil a do očí se mu nahrnuli slzy.. Tyrkysové oči zněžněly.

„Roxasy…“ zašeptal téměř neslyšně a přitáhnul si ho do náruče.. Hladil ho po vlasech. Tisknul ho na svojí hruď a snažil se uklidnit jeho chvění a trhané pohyby díky vzlykům. „Moc se omlouvám Roxasy…nechtěl jsem na tebe křičet.. já.. nevidím rád,když se takhle trápíš..láme mi to srdce. Možná si myslíš,že tu není nikdo,komu na tobě záleží,ale pleteš se. Někdo tu přece je…“ odmlčel se a odtáhl se od něj,aby mu viděl do obličeje. Setřel ty hořké stopy na jeho tvářích a nejradši by mu dal všechnu lásku a něhu světa. „Já jsem tady, Roxasy. Byl jsem tu vždycky a vždycky tu budu. Nikdy tě neopustím Roxasy.“ Sliboval mu ,co už mu chtěl slíbit víckrát,ale neměl na to dost odvahy. Bál se…bál se že ho Roxas odmítne,že bude k němu cítit vztek,ale ono se to nestalo….a byl tomu celkem rád. „A navíc Roxasy. Je tu taky naše malá Ankoku,která má oči jen pro tebe. Copak bys chtěl vidět v jejích očích smutek a bolest? Miluje tě Roxasy…“ pronášel z těžkým srdcem. Já tě miluju, Roxasy. „Měl by si se zvednout a postavit se všemu čelem. Vím že si myslíš,že ti nikdo nerozumí,ale snaž se pochopit,že tímhle chováním od sebe všechny odháníš.“ Pevně se mu díval do očí a srdce mu při těch slovech hořelo bolestí,ale i touhou. Roxas byl zmatený..zmatený z toho přívalu citů.které se dostavily,když ho Axel objal. Když mu něžně setřel slzy,jak ho vzal něžně do rukou. A něco si uvědomil. Nebyl sám. Nikdy nebyl sám.. Usmál se. Z toho jediného pohybu Axelovi poskočilo srdce radostí. Pomohl Roxasovi na nohy a mile se na něj usmál.

„Půjdeme tedy dolů?“ zeptal se ho něžně. Jenom přikývnul. Nechtělo se mu mluvit. Nevěděl,co by řekl. Axel ho bez mluvení odvedl do výtahu a zmáčkl tlačítko do společné místnosti mezi patrem V a patrem VI. Jeli mlčky… ani jeden neměl potřebu mluvit. Až Roxas to udělal. Zmáčknul tlačítko STOP a otočil se k Axelovi. Ten jen zvedl obočí a čekal.

„Víš…“ začal Roxas a trochu se zarděl. „Já vím že jsem se choval jako.. idiot..ale pochop mě. Já..“zasekl se. Chytil Axela kolem krku a přitiskl se k němu. „Axle.“  Vzdychl a přitiskl se rty  těm jeho. Axelovi rty byly teplé,jako právě rozpálená kamna. Musel se pro sebe usmát. Co by taky čekal od někoho,kdo ovládá oheň. Jemně ochutnával jeho rty,tisknoucí se k němu celým tělem. Axel ho objímal kolem pasu a byl rád,že mohl cítit teplo jeho těla. Teplo jeho rtů. Trošku ho od sebe odtrhnul,i když nechtěl,ale musel zjistit,proč to udělal. Roxas zahlédl otázku v jeho očích a byl odhodlaný na ní odpovědět.

„Já…Miluju tě,Axle.“ Řekl konečně. Axelovi málem zkolabovalo srdce radostí. S nadšením ho objal kolem pasu a co nejvíc si ho k sobě přitisknul. Roxas vypísknul,ale pak se začal smát. Axel s radostí poslouchal jeho smích. Postavil ho na zem a něžně políbil.

„Krásně se směješ.“ Znovu polibek.. „Miluju tě.“