Naku: Your Boss ^^

Stál u okna a shlížel na komplex pod sebou. Shinra Company. Jeho „firma“.  Jeho poslání. Jeho osud. Zde vyrůstal,zde se stal zástupcem ředitele a zde se taky později ředitelem stal. A vycvičil ty nejlepší SOLDIER na ochranu lidí a na ochranu zlé skupině jménem Wutai.  Zde byly SOLDIER všech různých tříd. Sephirot SOLDIER 1 třídy,který je zradil a dal se na stranu zla. Genesis SOLDIER 1 třídy,který po své nákaze zešílel a stal se z něj nepřítel Shinra Company. Angeal,SOLDIER 1 třídy,který zemřel pro svou čest. Tihle tři byly nejlepšími přáteli. Bojovali spolu,trávily čas spolu,tréninkově bojovali proti sobě a nakonec proti sobě bojovali na život a na smrt. A za to všechno mohl jeden doktor,který zradil. Tím se rozpadlo jejich přátelství a šli si po krku. Pak tu byl taky Zack,SOLDIER 1 třídy a žák Angeala. Zack,který taky zemřel pro svou čest,pro Shinra Company a pro své přátele. Tihle čtyři měli opravdu smutný osud,ale co se stalo, stalo se. Nikdo s tím už nic nemohl dělat. Dále tu byly Turkové,kteří  taky spadali pod Shinra Company. Tseng,Cisnei,Rude a …. Reno. Rudovlasí rozjitřený mladík s tyrkysovýma očima,červeným tetováním z boku očí a vlasy sepnutými do dlouhého culíku. Mladík,který si zachoval chladnou hlavu,když šlo do tuhého…no..chladnou..Vzpomněl si na nedávnou misi,kdy Renovi šlo o život a přitom pronesl: „To sem zvědavý,kdo za mě tý bábě zaplatí nájem za minulej měsíc…“…pousmál se. Byl tak roztomilý… Z přemýšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavolal za sebe. Dveře se otevřeli,někdo vešel a dveře se zase zavřeli.

„Přál jste si mě vidět,pane?“ pronesl ten,na kterého před vteřinou myslel. Pomalu se otočil a zadíval se do těch velkých tyrkysových očí,které vždy jiskřili radostí a raubířstvím. Mile se usmál.

„Vítej Reno… Ano,přál jsem si s tebou mluvit. A byl bych rád,kdybys mi teď říkal jménem ,ano?“ Tohle Rena trochu zaskočilo,ale byl to jeho šéf. Musel poslechnout.

„Rozkaz,pane!“ Zadíval se na něj svýma zářivě modrýma očima. Reno měl pocit,jakoby se mu ty oči zakousávaly do duše a postupně si jí kradli jenom pro sebe. Mimoděk se pod tím pohledem trochu ošil a polknul.

„To nebyl příkaz,Reno. Ale přátelské vyzvání.“ Další úsměv.

„Dobře, pa… Rufusi.“ Vyslovil jeho jméno. Rufus se opět usmál a pohybem ruky ho vyzval aby se posadil. Když tak učinil,jen se na něj díval. Nic víc. Jen si ho prohlížel a Reno si prohlížel jeho. Renovi to nebylo nepříjemné,ale nevěděl,co se za tímhle pohledem skrývá.  Seděl u něj v kanceláři a do místnosti právě vniklo pár slunečních paprsků,jak se roztáhla zamračená obloha. Rufusovi vlasy zahořeli bílým ohněm. Reno znovu polknul. Slunce se mu odráželo ve vlasech,ve tváři jemné a bledé jako to nejbělejší hedvábí a …v jeho modrých očích. Byly tak hluboké,jako ta nejhlubší část oceánu,která za každou cenu nehodlá vydat svá tajemství. Takoý byl i Rufus. Nikdo o něm nic moc nevěděl a to Rena mrzelo. Oblíbil si svého šéfa a chtěl by o něm vědět víc,jenže on nikdy nic neřekl. Když se ho zeptal,přebil jeho otázku svou otázkou a vždy ho dokonale odvedl od tématu. Uhnul očima a povzdechl si.

„Co tak smutný povzdech. U tebe mi to jaksi nejde dohromady. Ty a smutek.“ Reno se na něj zadíval. Ty jeho oči. Sevřel opěradla židle.

„Tak proč jsi mě chtěl vidět…. Rufusi?“ jenže Rufus mlčel. Dál se na něj mlčky díval. Díval se jak se jeho vlasy díky slunci přetvořili ve spalující  oheň. Jak se jeho oči dívají do těch jeho a objevuje se v nich nejistota příštího okamžiku. Jak si smutně povzdechl a jak ,než se ho zeptal,sevřel pevněji opěrky židle. Pozoroval každý jeho pohyb,než pak promluvil,uběhly dlouhé minuty.

„Proč jsi tady,Reno.“ Prostá a jednoduchá otázka,avšak Rena zmátla.

„Prosím?“

„Ptal jsem se tě,proč jsi tady. Proč jsi V Shinra Company,proč jsi u Turků. Proč jsi tady.“ Reno se na něj nechápavě díval,ale pak se zamyslel. Nikdo se ho na tohle ještě nezeptal. Ani nad tím on sám nepřemýšlel. Proč je tady… ?

„Heh…nevím,pane.“ Rufus se nahnul víc k němu.

„Co jsem říkal o tom pánovi.“.Reno se usmál.

„Nevím,Rufusi.“

„Správně. A teď znovu. Proč. Jsi. Tady?“ Reno se zadíval do desky stolu. „No tak Reno. Je to jednoduchá otázka. Tak proč na ni neodpovíš?“ zadíval se na něj zase těma úžasnýma očima a jakoby Rena přiměly říct pravdu.

„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Ještě nikdo mi takovouhle otázku nikdo nepoložil…. Já.. nevím.“ Těkal pohledem po celé místností,ale nebyl schopný se podívat do těch jeho. Bál se,že by v nich našel odpověď,na otázku proč je tady a to on nechtěl. Nechtěl vědět,co ho k tomu přimělo. Nechtěl vědět nic. Nechtěl nad tím přemýšlet. Tušil,že vzpomínky ,kterého přiměli dělat tohle,byly moc bolestivé. Nepamatoval si na ně. Jakoby ho ty vzpomínky donutily k amnézii. On ani nechtěl nad nimi přemýšlet. Nechtěl. On nechtěl. Náhle ucítil na tváři dotek. Zvedl oči a byl uvězněn pod spalujícím pohledem modrých očí. Dívaly se a jakoby z jeho duše tahaly vzpomínky. Vzpomínky,které nechtěly být objeveny. Které Reno nechtěl objevit. Rufus ho jemně pohladil po tváři,ale nespouštěl z něj pohled.

„Musíš si vzpomenout Reno. Musíš. Jinak zde nebudeš moct zůstat. Agenti,kteří se nevyrovnají se svými vzpomínkami jsou ohroženi a oslabeni,pokud vzpomínky vyplujou na povrch v té nepravé chvíli. Tyto agenty pak musíme podrobit zkouškám,které většinou nesplní a my, já jsem nucen je vyhodit. A já bych tě nerad vyhodil Reno. Jsi jeden z nejlepších a já tě zde potřebuji.“ Reno na něj užasle zíral. Proto se snížil počet SOLDIER a  Agentů,včetně Turků. Vzpomněl si,že i Tseng na dlouhou chvíli zmizel a pak se ale zase objevil a nikomu nechtěl říct,co se to s ním dělo. Taky si uvědomil,že i on sám pociťoval v posledních dvou týdnech změnu v chování. Byl smutný,nešťastný,neusmíval se tak jako dřív. Jen nevěděl co jí způsobilo,ale v hlavě se mu každou chvilku objevovaly střípky jeho zapomenutých vzpomínek,které se drali ven. V očích se mu muselo odrážet pochopení,protože Rufus promluvil. „Vidím,žes pochopil. A ano,Tsengovi se to stalo také. Zvládnul to a zůstal. Ale kdybys ty nezvládl… A já tě nechci vyhodit.“ Dlouhou chvíli Reno mlčel a přemýšlel nad tím.

„Proč jste mě ale zavolal k sobě? Mám takový tušení, že na tohle sou tady nějaký specialisti….tak proč ste si mě zavolal k sobě,místo toho,abyste mě poslal k nim?“ Teď Rufus udělal něco,co Rena totálně zaskočilo a vyvedlo z míry tak,že pootevřel pusu. Sednul si mu na klín a ruce obmotal kolem jeho krku. Prstem přejel po Renových rtech.

„Jak už jsem ti ríkal,Reno. Nerad bych tě vyhodil. Ano,jsou tady na to specialisté,ale ti se nezaobírají nad tím,kdo je oblíbený,nebo kdo je nejlepší. Kdyby se třeba Cloud nevyrovnal se svojí minulostí a vzpomínkami,vyhodili by ho. A bylo by jim absolutně jedno,že je nejlepší. Ale ty nejsi Cloud. Ano,je to dobrý voják a je i velmi hezký… ale ty. Ty jsi něco jiného. Z tebe vyzařuje velmi pozitivní energie,která proudí do každého člověka v tvé blízkosti a naplní ho pocitem míru,přátelství a …lásky.“ Chytil jeho hlavu do dlaní. „Ty jsi světlo téhle organizace. Nemůžeme si dovolit tě ztratit. Proto jsem si tě sem zavolal. Chtěl jsem osobně rozebrat tvojí minulost….tvoje vzpomínky… a chtěl jsem ti pomoci to zvládnout.“ Reno na něj užasle hleděl,neschopen jakékoli reakce. Jen seděl a zíral na něj. Na nic víc se nezmohl. Ale pak mu to přece jen nedalo a začal nad tím přemýšlet a třídit si myšlenky. Co to bylo za divný pocit,když si na něj Rufus sednul? Když ho chytil do dlaní a když řekl to slovo……láska. On…vážně si tohle o něm myslel? Heh. Nevěděl co má teď dělat. Ale Rufus to vyřešil za něj. Opřel se čel o to jeho.

„No tak Reno. Vzpomeň si. Proč jsi tady!“ zašeptal. S Renem jakoby se zatočil svět,zavřel oči,aby se uklidnil,ale jakmile je zavřel,proběhli mu ty zapomenuté vzpomínky jako na běžícím páse.

Výbuchy,křik,pláč,volání o pomoc,bolestný nářek…krev. Mrtvá těla povalující se na zemi bez povšimnutí. Žena kolébající v náruči své mrtvé dítě. Muž,klečící nad mrtvolou své ženy,držíc v ruce polomrtvé dítě. Všude byla krev. Rozbořené zdi od výbuchů,velká bolest se nesla vzduchem,ale jeden pach předčil všechny pachy. Vzduchem se vznášel odporný pach..pach smrti.

Trhnul s sebou A Rufus ho objal pevně kolem ramen. Věděl že teď prožívá velká muka a chtěl,aby cítil,že má oporu. Cítil jak se třásl po celém těle. Opřel si bradu o jeho rameno a čekal až bude po všem.

Malý rudovlasý kluk stál uprostřed toho všeho. Byl zrovna na náměstí se svojí matkou,když se rozpoutalo to peklo. Během utíkání ulicemi se jí ztratil a teď stál sám,opuštěný a všude kolem něj se válela mrtvá,zohyzděná těla. Pohledem spočinul na jednom těle,které hned poznal.

„MATKO!“ vykřikl a rozeběhl se tam. Žena ležela na břiše a nehýbala se. Přiběhl k ní a otočil jí k sobě. Žena sotva dýchala,ale upřela pohled na svého syna,který se díval na její ránu v boku. Věděla,že umírá. Sáhla synovi zkrvavenou rukou na čelo a držela ji tam.

„R-eno..dítě..teď..teď mne poslouchej ano?“ chlapec na ni pohlédl uslzeným pohledem,rukama na její ráně,snažíc se zastavit velké krvácení. Jeho matka se usmála. „Poslouchej mě miláč…ku… Teď se zvedneš…a rychle odsud utečeš…ano? Nedaleko je…podzemní skrýš,kterou otec vybudoval….pro..pro…uch…běž nebo si pro tebe přijdou….a…zabijí tě…běž.“ chlapec zavrtěl hlavou.

„Bez tebe ne maminko!“ odmítal od ní odejít. Byla jediná jeho rodina. Otec zemřel když byl ještě miminko a sourozence povraždili ještě než se narodil. Zbytek rodiny neznal. Měl jen jí. Nemohl ji tu nechat.

„Reno!“ zařvala ze všech sil jeho matka,až s sebou polekaně trhnul. „Běž dítě. Zachraň se.“ Přitáhla si druhou rukou jeho hlavu a políbila na čelo. První rukou z čela sjela na tvář a láskyplně se usmála. „Miluju tě,Reno.“ Po těchto slovech její ruka na jeho tváři sjela bezvládně na zem a zanechala po sobě bolestivou a krvavou  šmouhu. Jeho matka zemřela. Reno se sehnul,políbil jí na čelo a pak se rozeběhl směr úkryt. Tam se schoval a vylezl až po několika dnech.  Nikde už se nic nehýbalo. Jeho rodné město bylo v plamenech. Na zemi ležel papírek,který zvedl a přečetl si ho.

Nesplnili jste podmínky. Teď zemřete.

Nic víc tam nebylo. Na inkoust dopadly kapky vody. Malý Reno se rozbrečel. Otočil tvář k nebi a dešti,který ze soucitu hasil to,co bylo zničeno.

„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!!!“

„Ne…“ zašeptal Reno a otevřel oči. Slzy se ve volných proudech spustili dolu po tváři a zanechávali vlhkou stopu. Přitiskl se víc k Rufusovi,obtočil kolem něj své ruce a zabořil mu hlavu do hrudi. Naplno se rozplakal. Tak dlouho ty vzpomínky držel v sobě a teď se vrátili ještě s větší intenzitou a co hůř…vrátili se i ty pocity. Všechny pocity,které cítil když se díval do prázdných mrtvých očí své matky,když viděl jak okolo něj pobíhají lidé se strachem a děsem v očích. Když viděl mrtvé a jejich příbuzné jak nad nimi pláčí. Vrátilo se to všechno.  Rufus ho hladil po vlasech a tisknul k sobě. On znal jeho minulost. To jeho organizace ho našla v tom zničením městě. Usmál se pro sebe. Nebude muset Rena vyhodit. Odtáhnul se od něj a chytil jeho tvář do dlaní. Reno k němu zvedl své uplakané oči. Rufus mu slzy jemně slízal z tváře. Pak se usmál a přitiskl své rty na jeho. Jemně po nich přejížděl a čekal co to s Renem udělá. Ten seděl se zavřenýma očima a vnímal všechny ty pocity,co ho zaplavily když ho políbil. Otevřel oči a zadíval se do těch jeho. Viděl v nich něhu pochopení a …lásku. Rukou si ho přitáhl za týl a jemně mu polibek vrátil. Když se od něj pak oddálil Rufus se usmál.

„Gratuluji ti , Reno. Uspěl jsi.“ Naklonil se k němu a políbil. Jenže tenhle polibek už nebyl ani tak jemný,jako vášnivý. Rukama sjel na ploché bříško a zajel pod trochu zmuchlanou košili. Když se jeho prsty dotkly rozpálené Renovy kůže, jeho bříško se trochu napnulo a pak zase povolilo,přičemž ho dál vášnivě líbal na rty. Reno jednou rukou sjel na jeho stehno a druhou ho držel ze strany na krk. Když už oběma docházel vzduch,odtrhli se od sebe a Rufus mu něco nabídnul.

„Co se přesunou támhle na tu kožešinu…hm?“ Renovi se blísklo v očku.

„Hmmm… to zní veellllllmi lákavě..pane.“ zapředl jako kočka,která konečně byla podrbána svým páníčkem. Reno ho chytil za pas a pomalu s ním ,s jeho chodidly na svých nohách, došel až ke kožešině,kde ho pomalu a něžně položil na zem. Začal ho pomalu a jemně líbat na tvář,víčka,nos a nakonec ústa. Rufus jen tak ležel a nechával o sebe pečovat.  Najednou to všechno a zmizelo a on otevřel oči. Reno k němu seděl zády a jeho ramena se otřásala potlačovanými vzlyky. Sedl si těsně vedle něj a objal ho kolem ramen. Reno si opřel hlavu o jeho rameno a dal se do pláče. Rufus ho jen tak držel,protože věděl,že to ze sebe potřebuje dostat.

„Tol..tolik mrtvých.“ Zašeptal.

„Mlč Reno.“ Přikázal mu jemně Rufus a dál ho kolébal v náruči. Podíval se ven z okna. Slunce už zašlo a nastala tma. Místností se ozývalo Renovo klidné oddechování. Podíval se na něj,jak spí s pootevřenými ústy. Nedalo mu to a jemně ho políbil. Ten něco zamumla a spal dál. Rufus se pro sebe usmál. Po tom zážitku musel být hodně unavený. Vzal ho do náruče a přenesl do své postele. V ní vypadal jako padlý anděl a tak si k němu vlezl pod peřinu,objal ho kolem pasu a s hlavou zabořenou v jeho vlasech usnul. A usnul s myšlenkou že zítra to všechno bude jinak..